ZVONÍK.

Chtěl bych býti zvoník starý,

do snění se zabera,

bydlit blízko šedé fary

nebo ve zdích kláštera.

Veliké a lesklé zvony

se hlubokým hlasem mít,

aby měly jména ony,

jeden Jan a druhý Vít.

Jara klidně žít a zimy

hovořit a žehnat jimi,

modlit se a láskou plát.

A ve směsi hřímající

velkých zvonů se všech stran,

v tváři úsměv, k sobě říci:

Zpívá to dnes ten můj Jan!

Jaká hloubka, jaké dumy,

jaký pláč! – jen chápat chtít!

Na světě tak zalkat umí

jedině můj vážný Vít!

Pozdravit den jimi zlatý,

volat jimi hvězdy ven,

a kdy zmlknou – v týden svatý –

smutný být a nemocen.

Divoce v kov čistých zvonů

udeřit a bíti však,

kdybych viděl letět v shonu

přes kraj rodný blesk a mrak!