ZVONKY

Na stráni povětrno nad městečkem,

kde stojí starý kostelík;

už před stalety po morové ráně

jej postavili Bohu v dík.

Jen jednou za rok jsou tu služby boží,

když léto zlatí luh i bor,

lid v průvodu jde s hudbou, pěje písně,

sta růží věší na prapor.

A večer před tím zvonků malých dvé tu

svůj stříbrný pozvedá hlas;

klekáním zvoní do rozlehlých lesů

a jásají, že pouť tu zas.

Zde po letech jsem, v otčinu se vrátiv,

stál nad životem zadumán;

i můj se chýlil k večeru den vážně,

bylť doorán můj skoro lán.

Aj! jakby zahrál kdosi v širém poli,

spustily zvonky hudbu svou,

leč větřík svěží roznášeje tóny

jim hudbu kazil svojí hrou.

Hned hlaholí to, jako z předaleka,

jak poutníkův hlas beze sil;

hned proniká to vzduchem jako z blízka,

jak před uchem by zazvonil.

A hned to jásá, veselé jak smíchy,

hned lká to, jaksi žebroní.

Nu, konečně to jedním chodí krokem,

jak dítek dvou to píseň zní.

Teď jeden zarazil, jen druhý zvoní,

a vítr skryl se ve svou sluj;

to z dvojčat za dvě modlí se jen jedno:

„Anděle boží, strážce můj!“