Zvonky v sněhu.

Jaký ruch a jaké plesy,

v sněhu mlčícími lesy

když se ozvou zvonky kdesi!

Nejdřív slabě po závěji

jako tichá hudba spějí,

stále silněj’, kouzelněji.

Jako píseň duchů hrají,

mhou se těžce prodírají,

třesknou v sluch – a umírají.

A zas v ticho kraj se hrouží,

ticho, až se ňadra ouží;

nad sněhem jen havran krouží.

V sluch ti zní ta hudba sladká

jako ze sna – pausa krátká...

kol jen sníh a jinovatka.

Sněhu bělost štípe v oči,

tisíc kruhů před zrak skočí,

splítá se a divně točí.

Unavená noha stane,

cos tu zpívá, s větví kane,

klenbou haluzí to vane.

Tisíc šotkův asi v mechu

snad se škádlí, bez oddechu

v dlaně foukají si v spěchu?

Nový zvuk zas podél stráně,

zvonků smích sem zaleh’ maně,

to jsou zase tytéž sáně!

Záhyb cesty, mlha lesů

stlumily smích jejich, v plesu,

s kterým letí středem vřesu.

Juž se blíží, juž jsou tady!

Krakonoš to šedobradý

vjíždí zimní do zahrady.

Juž se blíží víc a více;

po boku mu krasavice,

zrak jí plá a hoří líce.

Mihli se kol – jen to fičí,

s rolničkami, zvonci, biči,

strom se hnul a havran křičí.

Mihli se a dále letí

mlze šedé do objetí;

les má o čem přemýšleti.

A ten, kdo juž myslil: „klesnu!“

za nimi zří jako ve snu

v srdci vůní, smích a vesnu!

Rampouchy a jinovatkou

cos vlá jako hudbou sladkou:

„Přijde jaro dobou krátkou!“

„Krasavice ta se vrátí,“

haluz slyším zaskřípati,

„vrátí!“ vránu krákorati.

A ten rozruch neustává,

v hovor keř i kmen se dává,

svěžejší se zdá být tráva.

A ten rozruch neutichá,

až noc na kraj celý dýchá,

v mlhu pláň i stromy smíchá.

Jaký ruch a jaké plesy,

v sněhu mlčícími lesy

když se ozvou zvonky kdesi!