Zvonohlík.

Větévka lípy pod oknem

níž ohnula se dolů,

dvé ptáčat sedlo v listů houšť

a hovořilo spolu.

Dvé ptáčat žlutě zelených,

dva palečkové ptačí,

druh prohlíží si listů skrýš

a družce zpívat ráčí:

„Má zlatá, ký to pěkný stan!

už zjasni černá očka,

sem neodváží se ti, věř,

ni nejlstivější kočka.

Toť besídka je nad palác,

tak líbezná a svěží,

pyl na květech, a na listech

skvost rosných perel leží.

Zde nespatří tě krahujec

a ťuhýk nevyruší;

kdož na snítkách tak útloučkých

hned ptačí hnízdo tuší!

Sem nepřilétá jinovec,

ni příval dešťův v létě,

a kdyby! lupen jediný

i se mnou ukryje tě.

Zde hnízda vínek upletem’ –

no, žasnout budeš, světe –

ó nezdráhej se, duše má,

můj smaragdový květe!

Já sletím do všech světa stran

a do hájů a lesů

a v lože naše svatební

pýř zlatohlávčí snesu.

Z trav vláken ti je upletu

a z kůzlat jemné srsti,

a teplo, milo bude v něm

jak v dítka něžné hrsti.

Až blažena v ně usedneš,

své zapěju ti díky,

a seménky tě zasypu

i malé zvonohlíky.

A povedu je v širý kraj

i přes poušť vody svodnou,

a milovat je naučím

svou vlast i lípu rodnou.

A v hudbě si je vycvičím,

již vlastní srdce hude,

až růže jim rtem nachovým

dík vonný dýchat bude.

A své jim mládí vyzpívám

a žití drobné zvěsti,

a lásky snivou pohádku

a zlatou báseň štěstí.

O nezdráhej se, neváhej,

už vejdi v skrýš tu ladnou,

hleď, útlé snítky, květ i list

jak srdce přes noc vadnou.

Než zvadnou, k hnízdu si je vol,

je ticho zde a milo ...“

A na větévce k hrudi hruď

dvé ptáčat přitulilo.

Už ženichově milosti

druž neodpírá snivá,

a čechrá křídla... lípy list

kles’ níž a vše mi skrývá.

A zas větévka pod oknem

se chví a dolů tlačí,

a já svou duši ponořil

v zář idylky té ptačí.