Zvonů píseň.

Když zvonů píseň rozlítne se,

vždy mlha zrak mi zasloní,

co každičké to srdce nese

mi upomínek, snů a tuch,

než dozpívá, než dozvoní, – –

ví Bůh.

Mne dojímá ten zvuk, ten táhlý,

když ustává a znovu zní,

ten přechod v ticho poznenáhlý,

když roj se splétá šťastných scén,

jak motýlové přeluzní

v můj sen.

Já tvoje milá slyším slova

a zlehounka, jak tehdá – víš –

tvou hlavu líbám znova, znova. – –

Již zvonkům umlk’ srdce ton,

mé stále tepe v ňader skrýš:

„Jen on!“

Ta zvonů píseň! – Vzpomínati

a toužit musím den co den, – –

ta s večerem se vždycky vrátí,

leč splní-li se jedna z tuch

a vrátí se vždy šťastný sen –

ví Bůh!