ZVONŮM VÁNOČNÍM.

Ve vás jsou skryty tužeb miliony

jak zníte v daleký a teskný klid

tak hluboce – ó modlete se zvony,

ó modlete se za ten český lid!

Váš zvuk zní tím, co srdce lidské tají,

horoucí prosba v tónech vašich jest –

čím ruce chudiny se pozvedají,

tím voláte do nesmrtelných hvězd.

Když zazníte v šeř sladkou svojí zvěstí

i žebrák nejchudší tu v ňadrech svých

pocítí kousek ztraceného štěstí,

cit závisti mu náhle v srdci ztich.

A český sedlák – ten se modlí s vámi

a věří v blaho vlasti bědné tak...

ó zněte zvony, zněte krajinami –

jak na ně padá věčný, černý mrak!

Mé srdce s vámi vždy se vřele modlí

za národ ten, jejž rukou krvavou

tisíckrát na kříž utrpení vbodli,

až nebe vzplálo rudou záplavou!

A znějí ve vás českých srdcí stony,

kdy všude tma a žádný, žádný svit –

kéž nezní marně! – Modlete se, zvony,

ó modlete se za ten český lid!