ZVONY.

Naposledy zvony znějí,

žár než ohně roztaví je,

neklidně a naposledy

kovové jich srdce bije.

Na zvonici zvon se houpá,

hlasy zvonků teskně znějí,

naposledy, naposledy,

slyš, co zvony vyprávějí.

Slyš, co zvony vyprávějí,

a co praví v hlasů shluku:

– kovové vždy naše srdce

s lidským bilo, do souzvuku.

Ku práci a v nové žití

modlitbou zval hlas náš z rána,

z paprsků když zlatých byla

zář kol čela země stkána.

K oddechu a ku hovorům

družným na prah domu z šera

hlavy naše z věže zvaly

v tiché chvíli svatvečera.

K příbytkům jsme dolů zřely,

s člověkem se radovaly,

v těžké době, v chvíli smutku

tesknily jsme s jeho žaly.

Ze své výše v každou dobu

s láskou v jeho život zřely,

po skončené zemské pouti

k hrobu jsme ho provázely.

Přítelem jsme dobrým byly,

promlouvaly k srdci jeho

utěšivým často hlasem,

vzpomínkami minulého. – –

Naposledy zvony znějí,

žár než ohně roztaví je,

neklidně a naposledy

kovové jich srdce bije.

A jak zvony na zvonici,

naposledy ještě znějí,

zdá se mi teď náhle, jinou,

podivnou že píseň pějí.

Jinou, než-li kterou zněly

v minulé a zašlé roky –

tisíců jak na pochodu

uslyšel bys’ těžké kroky.

V podivné a jiné písni

prokmitají ohňů kouře,

jak když z dálek potemnělých

v tiché kraje táhne bouře.

Zbraní třesk to, slyš, hluk boje,

hlasů změť a lidské stony –

podivnou a jinou řečí

promlouvají staré zvony –

Naposledy, naposledy,

zář než ohně roztaví je,

zvony hučí. Na poplach jak

kovové jich srdce bije.