ZVONY A KLADIVA

Lip vůně táhne večerem

a v upomínku vane.

Zní náves kladiv úderem,

a výheň do tmy plane.

Je svatvečer, zvon hlaholí,

v kov srdcem prudce buší,

s ním kladiva jdou v zápoly,

a zvon jich nepřehluší.

A jiskry dští jak trysky hvězd,

ba jasněj’ nad ně žehnou.

Je tvůrcem jejich tvrdá pěst,

vstříc hvězdám vzhůru šlehnou.

Zvuk znovu k rázu kladiva

má touha srovnat chtěla,

však disonance rmutlivá

mi v soulad nezazněla.

A přece zpěv z jich splynutí

mi duší buráceje

posvětil všecko prahnutí

a zkrášlil žití děje.

V dunění práce krvavé

se krutě žitím deru,

nad hlavou znění jásavé

všech zvonů v svatvečeru.