Zvony a skřivani.

Den jarní sama vůně

a svěží tráva mez,

a ve azuru lůně

skřivánčí ples

tak mocně, čaruplně mi sahá v duši dnes!

Nad městem v zlaté páře

to jásá, tónů svět!

a samý svit a záře!

Vstříc slunci let!

A skřivánci v svém plesu se chtějí překřičet!

V tom rozhoupaly zvony

se na stu zvonicích,

a dumné, žalné tóny

v ten padly smích,

jak poslední stín zimy by smavý přelet’ jih.

A zvony a ti ptáci

boj vedli pospolu,

teď ptačí zpěv se ztrácí

ve zvonů hlaholu,

teď zvony přemoženy jsou v ptačím šveholu.

A opět zápas nový!

zvon duši má i pták,

a mystickými slovy

půl zář, půl mrak,

to letí nářek, jásot, smích, duma do oblak!

Teď rázem všecko ztichlo

i zvonů dozněl ret,

jen v osení to vzdychlo –

skřivanů let

kam zapad’. – Ticho. Mušku jen slyšíš zabzučet!

A člověk, v jarní krásu

jenž stopen kráčí kol,

zří v dvojici těch hlasů

svůj ples i bol;

let výš a tíhu k zemi a dvojí žití pól.

A když ta dozní vřava

a ztichne vášní vír,

a unavena hlava

si hledá mír,

z hvězd splývá hudba k němu ze statisíců lyr!

Tu všecko liché vření

a zášti klam a jed,

jak mušky zabzučení,

jak sen, jak let

a velká náruč lásky je celý, krásný svět!