Zvony a zvonky.

Byl jasný, mrazivý den –

slunce s rozkoší spočinulo na sněhu.

Jeli jsme v saních. Padaly vločky.

Tvé oči jistě jiskřily,

ale nebylo vidět na ně.

Tvého hlasu si vzpomínám,

na jeho zvláštní něhu,

na vroucí stisky tvé dlaně.

Zvonky před námi letěly,

smály se, padaly do závěje.

A já věděla, že to,

co duší mou zmítá i chvěje,

je víc než odlesk slunce na sněhu.

A pak zvony nás provázely do kostela,

nás, zvědavé městské lidi,

mezi lidských postav barevné květy.

Zvonila zvonem srdce naše

a celé neviditelné světy

našich představ a našeho srozumění.

A dál vzpomínka moje vidí

hasnoucí večer a v šeru,

jež nás i kraj mění,

nový obraz. A lesní tiší

z daleka zaznívat slyší

zvoneček osamělý od boží muky.

Vyzváněl pro nás ve svaté chvíli,

druh druhu jsme se zaslíbili

pohledem a stiskem ruky.

Teď bije zvon mého srdce

na poplach někdy a na radost málo.

Jeho údery bytost se chvěje

a chladne, co duši hřálo.

I zvon tvého srdce zoufale slyším

do noci bít,

na spánky kladu si studené dlaně

a duši vzpomínkou tiším.

Co nikdy jsi neřekl –

teď ve vzpomínkách slyším.

Zvonečků vzpomínám ve sněhu

i z božích muk lesní stráně,

a všechny a vše chce přehlušit

našich srdcí zoufalý tluk –

hlas zvonečků na rozcestí

našeho života společných muk.