Zvony domácí.

Hlas váš, zvony domácí,

jako bouře burácí,

ježto duní za horami;

všední z ňader prchá ruch,

a nám k srdci mluví bůh,

ukládaje žal i klamy.

Jako zpěvem skřivánků

probírá se ze spánku

květorodá v poli vesna:

hlasem vaším sladký cit

ve srdce se loudí skryt,

naděj v blaho budě ze sna.

Věčná v blaho naděje!

Kéž tvá peruť přivěje

srdcím lidským klid i sílu;

aby vášní horký jed

a soběctví mrtvý led

k spasnému se nedral dílu!

Svolávejte, zvonové,

vážní blaha věstcové,

cnostná srdce v šik a řadu,

aby slávy ratolest

po ctném boji lidstva čest

pravdě dala za ohradu!