ZVONY DOMOVA.

Ani nevím, milé zvony, tedy,

někdy-li vás ještě slyšet budu,

nežli hrobník nahrbený, šedý

na mne nasype v důl černou hrudu.

Mně jste se už nazvonily dosti,

můžete mi přát jen v posled klidu.

Zazvoňte radš stejnou horoucností

šťastnějšímu v domovině lidu.

Zvoňte mu, ne k smrti, ku vzkříšení;

vždyť jsme stejně všichni křivdou mřeli,

volejte a zněte ke smíření

všech, kdož v záští na nás zanevřeli!

Mne juž, milé zvony, nevolejte,

budu jinde spáti v zemi siré,

u svých drahých; naposled pak pějte:

Zlíbej všecky, kdo tu, božský míre!