ZVONY MĚSTA IS.

Tajemné, divné zvony,

ty zvony města Is!

Ať v slunné výši věží,

ať v bezdné tůni čís:

vždy tajemné zní tÓny

těch zvonů města Is!...

Vysoko na cimbuří

až kdesi v oblacích

ty zvony zavěsili

ve slunka paprscích –

och, jak se sluncem skvěly

v těch slunných oblacích!

Z té výše celým světem

zněl jásavý jich hlas

a v srdce lidská sterá

lil teplo, klid a jas,

a šťasten, kdo je slyšel:

v nich hřál se zas a zas.

Však běda! Hlas jich rušil

sen těch, kdož plni vin:

I šli a zvony strhli

a vrhli do hlubin,

och, hluboko, kams v bezdno

je vrhli do hlubin...

A náhle celým světem

se rozlil jakýs stesk

a sesmutněla srdce

pohasl očí lesk –

och, jaký jenom náhle

to zaleh v srdce stesk?!

A touha jakás velká

jak plamen zžírala

a všechny duše chřadly

a srdce zmírala:

to touhou po čems drahém

ta srdce zmírala.

A stále jako magnet

tajemná síla čís

je táhla ke hlubině,

kam černé duše kdys

v tůň bezdnou potopili

ty zvony města Is.

A jako bledé stíny

za nocí měsíčních

teď bloudí s touhou v duši

kol hlubin jezerních

a do vod naslouchají,

zda ozve se co v nich...

A slyš! Z těch hlubin bezdných

kýs vskutku zazněl tÓn,

jak stlumeně kdes v dáli

by zalkal tiše zvon –

Byl v skutku hlas to zvonu

či jenom vlnek ston?...

Však slyš! Teď zas ho slyšet!

A jasněj' zní teď hlas!...

Tak měkký, konejšivý

a vyčítavý zas,

jak vzpomínkou by plakal

na dávný, dávný čas!...

Ó, tajůplný hlase!

To zvony města Is

se zase rozvučely

jak v dávné době kdys

a, třebas potopeny,

zní zas, jak zněly kdys! – –

Ó, tajůplné zvony,

ty zvony města Is!

Ať k slunci zavěšeny,

ať v bezdné tůni čís,

vždy v duši zníti budou

ty zvony města Is!...