Zvony nedělní.

Slavně, zvučně v šíř i v dáli

slyš! – zní zvony kostelní

přes pole a lesy, skály

v svaté ticho nedělní.

Jest, jak by to hlaholení

snášelo se s blankytu,

jako snění, jako chvění

s nadzemského pobytu.

Teď to hrá a teď to volá

a teď mocně zaplesá –

a to srdce neodolá,

musí s nimi v nebesa!

Vzhůru, vzhůru letí, náhle

svatou jato zbožností,

tam k té výši neobsáhlé

až ke branám věčnosti.

Tam, když dávno zemskou tiší

už ty zvony dozněly,

dlouho ještě, dlouho slyší

modliti se anděly.