ZVONY SE LOUČÍ. (II.)

Tak tři dlouhé věky

znělo srdce mé:

s nebe lásku neslo,

touhy se země.

Příliš silně vzrostly.

Vášeň chví se v nich,

věky nastřádaná

v srdcích zatmělých.

Krví vybíjí se,

šlehá plameny,

divou bouří letí

v prostor zmámený.

A mé srdce puká

krutou bolestí,

marně, marně pělo

píseň o štěstí...