Zvony štědrovečerní.

Já v bázni naslouchám, kdo as to mluví ke mně.

Tak vážně, velebně a neskonale jemně

zní nocí hlubokou těch zvonů velká sloha –

již vím – vy mluvíte dnes ústy svého Boha.

Mluv, Bože, k sluhovi – tvým tluk je srdce vřelý –

mluv k němu, jako dřív jsi mluvil k Samueli.

Tvůj hlas je tajemný jak okeánu v noci,

kdy břehům vypráví o základech své moci.

Tvá ústa hovoří:,Já vyvolil jsem tebe,

do srdce tvého skryl jsem oheň svého nebe,

na hlavu věnec dal ti z lilijí a trní –

ať prach naň nepadne! ať hřích jej neposkvrní!

Jdi stále ku předu, zrak neobracej zpátky,

a jako maják plaň ve příboj žití vrátký,

můj prapor vzhůru nes a z kalichu mé krve

v svět medný balsám lij, sám nepij z něho prve.

Kde najdeš padlého, svou vztyč jej mužnou páží,

buď pěvcem, prorokem! Mých zákonů buď stráží!

Já ze svých pokladů ti schovám jeden skvělý –

svým srdcem povznešen ty budeš nad svět celý!’