ZVONY V ASSISI

Nad krajem, zvlněným do dálek zamodralých,

jde hudba zvonů – s výškou bas se střídá:

Santa Maria zdola ozývá se

a shora San Francesco odpovídá.

A nad krajem, jenž tklivou písní zdá se,

oblaků lehkých plyne bílá pára...

Tak po staletích, zakletých v svět jiný,

milenců divných bloudí tady stíny:

San Francesco a jeho Santa Klára.

Zde místo je, kde zřek se „poverello“

svých statků pozemských – a zde jsou růže,

jež trnů prosty jsou, co jeho kůže

se dotkly kdys, že krev je pokropila.

V té drobné zahrádce, tam svatá Klára žila

a květy pěstila; když z ní se vychýlila,

skrýš jeho zřela, kde dlel na modlení,

kam přízrakem se neslo světlo denní,

kde postil se, přemýšlel o spasení,

jsa k utrpení těla bez milosti.

Pak sen se snesl velké ctižádosti

na víčka toho, jenž se zřekl všeho,

a k trůnu Boha duše umdleného

dost síly měla vzlétat bez závrati:

tam jednou budou on i Klára státi,

svatosti věčným sluncem ozářeni.

Tak žili zde, po sobě roztouženi

milenci divní, konajíce divy

zázrakem odříkání. Dotek živý

je nerušil, ni vzňatých smyslů váda.

Jak světce měla San Francesca ráda

pobledlá Klára, jako na světici

myslíval na ni on. – V ten kraj se tmící

a divně tklivý vede mne dnes stezka:

chrám vypráví a začernalá freska

i tichý klášter, stíny kobek stmělých,

chiostry, plné květů vypučelých.

Však stokrát víc než vše – ty zvony dneska –

a nejvíc hluboký hlas San Francesca.