ZVONY V MLZE.

Ó, po letech v bělavé mlze zas

ty zvony se ozvaly prudce.

Ó, jaký to divný, jak mocný hlas,

až provazy praskaly v ruce!

A vrazily v mlhu a vlétly v les

a divoce letěly mýtí,

až k myslivně bílé, kde starý pes

mhou tesklivě začal hned výti.

Však drsný a jásavý zvonů zvuk

se roztekl prostorem plání,

a vlny už rozlité v ticho luk

mhou padaly se svahů strání.

A něco též vzlykalo v korunách,

a mnoho též rozbily kmeny,

kdes v dáli zvuk ztišený mlhou táh’

tím prostorem neumořený!

Tam v dáli zvuk do mlh se tiše ryl

a zlehka se třepetal vzduchem,

už nikoho, nikoho nechytil

a nedojal jasem ni vzruchem.

Jsme zvony a máme též místo své,

kam vnikneme čistým svým hlasem,

nás vichřice se skalou šedou rve,

a prostor nás umlčí časem.

A jestli zvon jako ti jiní jsem,

v kraj smutný když musím též zníti,

já chápu přec, všade že nevniknem’,

my vniknem’, kde člověk jen cítí.

Mé slovo je přímé, a zavěšen

já nejsem též jako zvon nízko;

však myslím: Nás pochopí pouze ten,

kdo duší a srdcem nám blízko.

Mne proto už neděsí, když můj cit

a jméno mé kalem kdos vlekne!

Pes zvony když slyší, vždy bude výt,

a člověk, jenž věří, přec smekne! –