ZVONY VEČERNÍ.

Kol pusté stráně šel jsem v zamyšlení;

byl tichý večer, jako v letě bývá,

kdy lesy spí, jen cvrček v trávě zpívá

a příroda kol v slavném leží snění.

V tom rozlehlo se strání zvonů znění.

Co chce ten zvonů stesk, kdy kraj se stmívá,

čím je ta hudba lkavá, zádumčivá,

v klid přírody a v její zapomnění?

I vmyslil jsem se v ony časy dávné,

kdy země v svojí první kráse ryzí

z tmy číše sama pila ticho slavné;

kdy spijela se svítáním i šerem,

kdy vyjma bouř byl každý zvuk jí cizí,

kdy každý večer byl jí svatvečerem.

Jak tenkrát v děcka snění bylo zemi!

Jen sama sobě vlastní život žila,

před sluncem v studu květnatou tvář kryla

svých věkovitých stromů haluzemi.

Dne barvou spita, noci stíny všemi

své věštby runy bleskem v skály ryla,

a pouze měsíc pod večer, kdy snila,

byl její lásky svědek tichý, němý.

Tu přišel člověk, vztýčil modlu zisku,

šel k slujím, řekám, mořím, nivám, stráním,

vždy nastrkuje žebroty své mísku;

jsa neschopen ty velké chápat divy,

zřel lhostejně, jak tulil se k hor skráním

v své smutné kráse měsíc mlčenlivý.

Však přijde čas, kdy stichnete, vy zvony,

kdy andělé, jenž v srdcích vašich kvílí,

svá modrá křídla prosté víry schýlí,

bouř ztroskotání shltí vaše tóny.

Tu v rumy klesnou oltáře i trony,

v zděch lidských domů rozmůže se býlí,

zem bez člověka jako motýl bílý

zas vzletne v ether v sluncí miliony!

Ó chtěl bych žít v ten večer kouzlaplný,

kdy zem prach lidí v stará moře střese

a lačným rtem se dotkne ticha vlny;

kdy vichrem stopy po člověku zhladí

a hymnou, která z lesů pozvedne se,

své zasvětí zas nesmrtelné mládí!

Ó budoucnosti, tmavé moře věků,

ó nad propastmi šero panující,

kdy světy budou žhavou třásti kšticí

a borů hlahol zazní ve vln jeku!

Zda zasteskne se zemi po člověku?

v té samotě snad světy padající

v tmy propasť věčnou, v hrudi její tlící,

svým ohněm zbudí život nových vděků.

Ó padejte jen, žhavé meteory!

Rtem vaším kýs bůh neznámý zem líbá,

a ona vydá nový květ i tvory;

vždyť „život! život!!“ všehomírem hučí,

on růži k retům, cedr k trávě shybá –

ó padejte si, světy, do náručí!