ZVONY VELKONOČNÍ.

To byly zvony velkonoční,

co zvučelo dnes v moje sny:

„Vstaň, lidstvo, nový život počni,

a svojí vrať se do vesny!

Tvůj velký pátek trval věky,

žal schvátil tvoje nadšení;

leč jako rozvodněné řeky

kol proudí život máje vděky,

vstříc chvátej svému vzkříšení!

Ty ovšem kráčíš mezi hroby.

Však nepučí z nich žití zas?

Jak stíny noční prchnou mdloby,

v tvou zřítelnici šlehne jas!

Tož světlo síly, ducha spásy,

vzlet k výši, dobra poznání,

zem krví syta ztaje v klasy

a popel, jenž tvé stínil vlasy,

vzplá růžemi tvé na skráni!

Neb to je věčná síla dobra,

že neznaví je žádný spor,

že křídlem orlím, silou obra

se znova vzmuží v nový vzdor;

že třeba stokrát oklamáno

se svěží silou vzpruží v let,

že v každé noci věří v ráno,

na každé „ne“ že říká „ano“!

na každý trn že kouzlí květ.

A horší nechť i přijdou dnové,

ti v nový je boj otuží,

a lidstvu v hruď vždy blaha snové

jak rosa skanou do růží!

Hle, příroda se svojím jarem,

toť symbol věčný lidských cest,

ji chtěla zima zhubit zmarem,

hruď trhala jí mrazu spárem –

dnes musí plát, se smát a kvést!“

Tím zvukem včera nocí vlahou

se rozzvučela zvonů báj,

a táhla spící nade Prahou

a dále, dále v český kraj.

V ní hrálo cos, jak píseň z mládí

tak měkce a tak líbezně,

že srdce struny všecky ladí

a silné v nový boj zas pádí,

zkad musí vyjít vítězně!

Jak vítal Faust svit velkonoční

číš smrti nesa v ruce své:

Vstaň, vlasti, nový život počni,

nechť sterých běd tě zloba rve!

Ó čerpej život, čerpej sílu

a z vlastní hrudi nadšení!

Jak anděl vzlétni nad mohylu

a pevnou ruku přilož k dílu

a vstříc jdi k svému vzkříšení!