ZVONY VZKŘÍŠENÍ

Hle, fronta válečná!

Dnes vojsko rozloženo odpočívá

a před ním němá řada děl se stmívá,

jich hlavně zdvihlé jakby naslouchaly:

tam z dáli, z dáli

je slyšet zvonů jásot, pějí gloria,

to gloria jest Vzkříšení;

a děla jako by se chvěla,

cos probouzí se v nitru, sladké tušení,

jak by se pamět v ně zas navracela.

A děla naslouchala, hlavně zdvižené:

to hlas je bratří, hymny jejich nadšené!

Jak vpadnout by teď chtěly v hymnus jich,

však srdcí nemají!

a tichý vzdech jich potají

jak nejvroucnější modlitba se k Bohu zdvih’ –

Tak tichounce, jak padá s výše list,

hle, andělé se nesli do těch míst

a srdci stříbrnými náhle byli

a v hlavních začernalých bili.

Tu vznes’ se k výsostem jich ples

a po bojišti v šíř a dál se nes’:

„Buď Bohu sláva!

Ó gloria, ó gloria, ó gloria!

Ať koleno všech před Ním poklekává,

neb zlomil zloby kruh

a bratřími jsou zase druhu druh

a lásku rozezářil v světa přítmí,

jež lidstvu káže: Buďte zase lidmi!

Ó nechte krvavé své seče

a v ruce místo meče

již lamte s větví přesvatého Kříže

si míru ratolest, jež srdce k srdci víže.

Hrob opusťte, kde ve záští jste tleli,

ať vzejde i vám Vzkříšení den skvělý.

A tomu, jenž jest blízký, dni

náš jásot, ples a hymnus zni:

Ó gloria, ó gloria, ó gloria!“ – –

Hlas jejich stříbrný se v dálku vlní

a srdce hloubi plní, plní, plní...

Zas fronta válečná!

Dnes vojsko rozloženo odpočívá

a před ním řada děl se stmívá, stmívá.

Druh druhu tiskne ruku zticha

a naslouchá a sotva dýchá,

a oči jak číš přetékají vláhou

a srdce puknout chce tou tuchou blahou.

A druhu druh dí zbožně šeptem jen:

Můj bratře, pravda to či sen?!