Zvony.

Vím vám dum doby: Dumou mou duní nad Prahou zvony,

a kvílí – kvílí – kvílí – Ví-li, co kvílí? –

kdy v hloubi touha zdlouha napotom chvílí

v nich údery bolu lká na hony stony...

DÓm, – rudý kol západ, – hrad, – mlhy clony,...

přes jezy ječí Vltava, v temnou dálku pílí,

a onde ostrovů dolů sklony

se do vody chýlí, kam dům, dům se zrcadlí bílý.

Od Sionu shodou tonů tonu v rekviem hran...

Jich pádný hlahol neumlká, lká a lká v chladný vzduch

a stíny honí od zvonic jak havranů hejno, hejno vran.

Pak klekání vlání ustává pěti, –

snad budí je ráno sám Pán Bůh...

Noc orlice černá, od západu letí

tmou – tmou – tmou – –