ZVONY

To bylo kdys, kdy nudili mě lidé

a kdy jsem rozumíval řečem věcí.

Má bába brávala mě časem s sebou,

když návštěvou šla. Často ke Kleinovům.

Tam páchl tabák, vůně levandule

a voskovky tam měli v oknech. Bába

si s paní Kleinkou povídala. Někdy

pan Klein vstoup vážným krokem, kouře dýmku,

v zelené zástěře a v korálkové

čepičce jakés do světnice,

kýv mlčky pozdrav, k oknu stoup a potom

zas tiše vyšel. Nudil jsem se tuze,

těch paní hovor nijak nebavil mě,

a kočky ani psa, ni jiných zábav

tu nebylo. Pan Klein mě nezajímal,

neb mlčel vždycky – nudný byl to patron.

Leč za čas o něm hovořily věci.

Já poslouchával hlahol našich zvonů,

večerních zvonů s děkanského chrámu,

a slyšel, že si zvony povídají:

To jde pan Klein – tak zahovoří prvý

a druhý řekne nato: Ano, pan Klein,

a oba potom zároveň: Klein, Klein, pan Klein.

A prvý hlásí zas, že to jde pan Klein,

a druhý přitaká a oba nato

dvojhlasem zvoní: Klein, Klein, Klein...

A teď pan Klein se stal v tom mojím světě

kýms důležitým – hovořily zvony

si o něm rozvážně a jenom o něm

a nejen v sobotu si povídaly

i za nedělních slavných dopolední,

kdy náměstí se hemžívalo lidstvem,

snad spatřily jej, neboť volat začly

a hlásaly, že jde pan Klein, Klein, Klein...

Dnes ještě, slyším-li ty zvony v rodném městě,

hlaholí stále k duši mé: Klein, Klein.

A vidím jej, jak tiše kráčí k oknu

v zástěře zelené a čepičce té

z korálků stkané, kouří dýmku, mlčí,

a pokoj ten má voskovice v oknech

a dýše tabákem a levandulí.