Zvony.

Ký dech vás rozhoupal – byl vítr to či bůh?

Jak žebrák nezbytný náš napadají sluch

ty vaše příšerné a žalující tony.

To duní zvony,

to duní puklé zvony,

a já zde pro všecko jsem mimo vás již hluch.

Tu slunce skryje se, tu otřásá se zem,

tu hroby vzbouří se v tajemném nitru svém

a metou noci v tvář vše halící je clony ‘

kdy duní zvony,

kdy duní puklé zvony,

že mrtvý z jámy své vyhlédá s chechotem.

Tu satan spěchá sám, by nevlídný svůj důl

stem pevných západů a závor uzamknul,

a pákou obrovskou utvrdil svoje tróny

kdy duní zvony,

kdy duní puklé zvony,

a k valu slednímu svá šerá křídla vzdul.

A stíny v podzemí řvou jak lvi hladoví

když vy je sevřete žhavými okovy,

a řeka mrtvých dme se tajemnými stony

kdy duní zvony,

kdy duní puklé zvony,

a veslo bije v proud jak údar hromový.

Nechť již vás rozhoupal jen vítr nebo bůh,

jen duňte do světa – je vyžilý a hluch.

Co hučí to tak v ráz jak všechněm světům v skony?

To duní zvony,

To duní puklé zvony

a mně mých myšlének již puká žhavý kruh.