Zvony.

Faust nemoh’ snésti zvonů hlas,

byl příliš synem svého věku,

jenž tradice prach s beder střás’

a přírodou chtěl v každý čas

jen promlouvati ku člověku.

Slet’ z výší nebes zvonů zvuk

pln mystických a cizích vděků,

být balsam v náplň lidských muk;

tak vážný Pan a smavý Puk

přec nemluvili ku člověku.

Však zvonů hlas ji s námi srost’,

svět stopil v tonů mocnou řeku,

ba v záhrobí až stal se most,

a v žití trud je milý host,

jenž vždy se tulí ku člověku.

Ba v chór pohanské přírody,

do živlů jásotu i vzteku

zvon mluví písní lahody,

paianem svaté svobody,

v němž Bůh se sklání ke člověku.