ZVONY.

Padlo carstvo srbské, padlo na Kosovu,

příkrov smrti nad ním v šíř se rozestřel –

zvony zazněly mu naposledy k rovu,

když je zahubilo tisíc ostrých střel.

Naposled se zvony ještě rozhučely,

lkaly nade hrobem, bily k poplachu –

Kde dřív zníval slavně, teď zněl hlas jich ztmělý,

než je uchvatitel strhl do prachu...

Smutně stály věže, smutně stály báně,

tiše pohlížely v zardousený kraj –

lid se tiše scházel, kde byl stánek Páně,

o bývalém carstvu vyprávěl si báj.

V poutech celé rody marně krvácely,

nad ubohou zemí černý mrak se tměl,

k zemi lid se shýbal pod břemenem čely –

guslar však mu dále starou báji pěl.

Stará srbská síla Marka Králevice

že jen v sestry Víly dříme náruči,

že se od Kosova Srbstva na hranice

zase jednou zvony slavně rozzvučí...

A ta síla vstala, zem že zachvěla se

od dupotu koní, od hřímání děl –

kde Srb pánem býval, bude pánem zase,

jako starý guslar stokrát pověděl.

Až boj skončen bude, až se duha sklene,

na radlici bude palaš překován –

živé zrno padne v pole zkrvavené,

novým osením se zazelená lán.

Děla, která pomstou za Kosovo hřměla,

na kov rozlijí se, v zvony promění –

a zem, která věky tiše snila, celá

rozzvučí se zněním zvonů Vzkříšení!...