ZVONY.

Na staré věži, půlnoční kdy čas,

je tajuplný slyšet zvonů hlas,

kdy všecko kol se v spánek ponoří,

tu staré zvony spolu hovoří.

Zvon prvý zachvěl srdcem svým

a to děl k druhům zamlklým:

– „Rád, druzi, myslí táhnu zpět –

je dávno tomu – tři sta let –

co v kraji našem rytíř vlád'.

Kde starý hvozd, tam měl svůj hrad,

a v síních, kde plál zlata jas,

svou paní choval plnou krás.

A co pán hradu s družinou

spěl na lov lesů houštinou –

zří paní krásná z oken v dál

a modrý zrak jí slzou hrál.

A co pán v síni vesele

pil s číší víno zardělé,

tu paní smutná, bílý šat,

se uzavírá do komnat –

a v noc, jež nad kraj sletěla,

zpěv smutný k loutně zapěla.

Mrak rytíři vždy v čele stál,

a nikdy k ní se neusmál,

a nezlíbal ji na čelo –

jak srdce by v něm umřelo.

Byl k paní zlý – a divný host

šel v patách za ním – žárlivost –

Choť dobrá, s duší anděla,

bez stráže v sad jít nesměla,

a v podušky kdy skryla skráň –

u dveří zní jí stráží zbraň.

Jak uvězněna tráví čas

ta paní dobrá, plna krás,

svět pro ni krásy neměl víc.

Tu znala jen dvé holubic,

jež v okně z rána oddaně

ji zrnka braly ze dlaně;

tu slavík nocí pějící

byl druhem duše trpící...

A jednou rytíř šel zas v les,

z dál dozněl roh a zavyl pes –

a paní v smutku zabranou

zřít v okně – náhle před branou,

kýs cizinec stál – jitra zář

mu v růže mění bledou tvář,

vlas temný vlál mu do čela

a s beder loutna visela.

I zří ho paní, plna krás;

– to potulný je zpěvák as –

jej vpusťte ve hrad v zápětí,

chci píseň jeho slyšeti.

A jinoch bledý, v oku stesk,

již v komnatě, kde zlata lesk,

a píseň budí v ňadru strun

a zpívá nápěv smutku pln.

Dí paní k pěvci: „Ký to žal

ti mladé srdce upoutal –

že zpěv tvůj smutek znamená?“

Dí zpěvák: „Paní vznešená,

mých bolů taje nechtěj znát –

kdo trpí, bol svůj tají rád –

a v dál jej nese životem,

až s ním jej v stínu skryje zem.“

Nespouští paní s pěvce zrak

a s čela prchá smutku mrak

a v ňadra její rozchvělá,

jak mír ta píseň sletěla –

a cítí, že je lidí víc,

jimž smutek halí bledou líc

a zdá se jí zas o štěstí –

že druha našla v bolesti.

„Dál zpívej!“ velí zpěváku –

a nedbá šera soumraku,

neslyší v bráně rohů hlas –

Jen v dumách slzy stírá s řas,

a ruce její sepjaty...

A náhle, v dveřích komnaty

pán hradu stojí – v čele mrak

a ohněm blesků šlehá zrak,

a v ruce, jíž mu chvěje hněv,

má oštěp, na němž zvěře krev.

Zmlkl zpěvák – paní v strnutí

své ruce spjala labutí –

a komnatou se chvěje v ráz

jak ostrý vichr pána hlas:

„Ha, holubice, tedy přec

zveš holoubky si ve svou klec –

o, nebyl prázdný klam to jen,

že od tebou byl jsem podváděn!

Dnes běda s tebou – nikdy víc

tvou lživou nechci vidět líc!“

A marně hořce zalkala

a bílé ruce sepjala –

ji skolil ranou jedinou –

tak krásnou a tak nevinou.

A pěvec, sotva kletbu vzkřik' –

již krve proud mu z hrudi střik' –

na ňadra její mrtev pad',

v své ruce loutnu – byl tak mlád!

A prchla mračna mnohých let – – –

Vlas pána hradu sněhem zkvet' –

a v oku, kde dřív oheň plál,

lesk sporý tiše zhasínal.

A před smrtí, kdy zdál se být –

jak v srdci by mu ožil cit –

a oko, slz dřív neznalo –

teď v hojných perlách zaplálo.

A čím se viděl hrobu blíž,

tím větší cítí viny tíž,

a pro smír nebes, jichž se bál,

mě ke cti boží ulít dal –

by ku modlitbám v každý čas

za duši jeho zval můj hlas.“

A druhý zvon se v hloubi chvěl

a tak svým druhům vyprávěl:

„Mě stvořil mistr mladý

a chloubou svou mě zval,

zvuk hrdý vlil mi v ňadro

a v srdci sílu vzňal.

Ne na zvonici města,

v jíž stínu občan žil,

leč nad horský štít mračný

mě mistr zavěsil.

Věž z dubů protrhala

cár mračen vrchem svým –

tam bouř mi byla sestrou

a orel bratrem mým.

Já zněl – ne lidem dole,

jež malí zdáli se tak,

já do výšin zněl duchům,

jichž nezří lidí zrak.

V zář jitra plál jsem zlatem,

i v západ v růžích kdy has –

a v bouře, vichry i ticho

můj velký, slavný zněl hlas.

A jednou děsná bouře

se snesla nade mnou –

blesk žeh' – a v hloub mě srazil

svou silou tajemnou.

Já s hor se s rachotem řítil,

v sled hlas můj výš se nes' –

a v jezera klín chladný

já s puklým srdcem kles'.

Tam v hloubi mnohé věky

já o svém pádu snil,

a kol mé hlavy táhly

se tklivé písně vil.

Až rybářům jsem v síti

kdys utkvěl – táhli v ráz.

I zřel jsem zase blankyt –

a květy, slunce jas.

Pak na zvonici města,

kde klidný občan žil –

já zavěšen byl, slavně

mě farář vysvětil.

Tu znít mám lidem hluchým,

jež malí jsou mi tak –

tam výš chci, kde svět duchů,

kam nezří lidí zrak.

Tam v oblaka a záře,

kde vichrů, bouří spěch –

tam věčně chtěl bych zníti,

až v ňadru zhas' by dech!“

A třetím zvonem vichr třás'

a tak zněl v ticho jeho hlas:

„O slyšte, druzi, v nitru mém

tak dávno již bolest je skryta –

a žalem chví se srdce mé,

kdy v divokých úderech lítá.

Má hruď i srdce je ulito z děl,

jež vlasti k obraně stála –

tam v dálce – v pluky nepřátel

svým žhavým jazykem řvala.

Žel, nepřítel byl vítězem,

vlast pod jho cizí spjata,

a vyrvána její krásná řeč,

a dávná volnost, zlatá!

A proto vždy mám v srdci pláč

a proto hlas můj pln stesku,

své vlasti vrahům že znít mám,

zřít v pýše je a lesku.

Však hlas můj vezdy k nebesům

se nese v modlitbě svaté,

by bůh vlil vlasti sílu v hruď,

by pouto zlomila klaté.

O vím, že v slavném jitru zas,

o druzi, bude to záhy,

vlast volna vstane, vítězná,

a v prachu zašlape vrahy!“

A zmlknou zvony – půlnoční prch' čas,

a ve stín věže zapad luny jas –

a nepohnutě, ponořeny v něm,

sní staré zvony v spánku hlubokém.