Zvony.

Tmy vlny se rozlily v obzory; cítím jich spád,

pláč dalekých stajených zvonů!

ach, přes větve stromů jak napjaté struny slyš vlát

ty tesklivé záchvěvy violonů.

Juž padají přes hráze sbořené snů mých a tuch,

přes duše mé svatyně stržené spony,

kde v bývalých obětnic v popeli dávno už stuch’

dým kadidla citů mých čistý, vonný.

Kde planul v ní, Ježíši, zjev tvůj z krve a paprsků tkán

tam stíny se pochmurné tisknou a honí;

a cítím jen o hrany vyschlých mých ran,

jak kanoucí krev tvoje naráží v tmách a zvoní!