Zvony.

Ó zvony milé mojí domoviny,

kdy uslyším zas tajemný váš zvuk,

jenž s duše mojí střásá černé stíny

jak odpuštění hlas všech lidí viny,

a z srdce vyhnancova trýzeň muk...

Osudem zahnán v cizí kraje dálné,

ve světa kolotavý vír a shon,

v své duši, kterou dusí boly palné,

já stále slouchám zvuky vaše žalné

a teskný, srdcem hýbající ston!

Ó zvučte zvony, dál v mé duši zněte,

utlumte na vždy chmurný její cit,

šílenou fugou jako moře hřměte,

bol každý přehlušte, který ji hněte,

a umačkejte, přiměte jej v klid!