ZVONY.

V svých dumách slyším teskné zvuky ony.

Zas zoufalým tak mluví hlasem ke mně

jak před léty, kdy těžké hroudy země

se mísily v jich zádumčivé stony.

V mé duši stále žily tyto zvony.

Zas v pozdrav dnes mi zachvěly se jemně.

V mé srdce hlas ten vchází přetajemně,

jak drahé písně zapomněné tony.

Lid miluje ty písně jejich divné.

Vždy věští déšť, kdy jako nyní lkají,

tak zádumčivě šerem hlaholíce.

Ta pověst maně v duši mé dnes živne,

jak oči se mi náhle zamžívají:

hle, těžká krůpěj zkanula mi v líce.