ZVONY.

Co večer jarní rdí se v slunce sklonu

a kalichy se květů zavírají,

má duše toulá po jižním se kraji,

ba celý v sladkých rozpomínkách tonu.

A slyším hudbu italských těch zvonů,

jež laškovně tak, melodicky hrají,

že jenom jako tóny ze šalmají

to zaléhat z nich musí k Boha trónu.

V tom naše zvony zpět zvou moji duši;

ty úderem tak silným na kov buší

a jako vždy tak hluboce zní dneska,

jak když to bouří, lkají, prosí, úpí,

a nad světem, jenž k bolu jejich tupý,

na bránu nebes tlukou srdce česká.