Zvrácené kříže.

Zvrácené kříže, jména dávno smytá –

až v prach se rozpadnete!

Ramena vaše mech a svlačec splítá

a z mrtvých ňader kvete.

Spuchřelé dřevo už se rozpadává,

to poslední, co zbude.

A je ta žitím vykoupená sláva

už bez památky chudé.

Těch trochu let jste tiše tady stály

u hřbitovní zdi holé –

snad čekaly jste, tam ten zavolá-li,

kdo tiše dřímá dole.

A viděly jste utýrané hlavy

tu sníti mnohou chvíli

a slýchaly jste nářek usedavý

těch, kdo tu ještě zbyli.

A přicházeli méně, méně, méně

a vy jste zbyly samy

s tím uschlým věncem na zvětralém jméně

a s těmi květinami.

A potom žádný, žádný nepřicházel,

kdo dřív tu v pláči stával –

a s věnce vítr suché listí házel

a v nocích naříkával.

Tak žití mráz nám naděje rve z čela,

jak tam to suché listí,

a šlehá nás tu vášeň zdivočelá,

zášt bídná s nenávistí.

Tak člověk stojí v žití plném bědy,

kde mráz mu nitro chvátí,

až utýrán a umdlen naposledy

jak na hrob kříž se zvrátí.