ZVUČÍCÍ KRAJ.

Srpnovým slunečnem o závod s vichřicí

spějeme za krásou nivami Čech,

chatrčky skrčené mihnou se zřenicí,

starý hrad na stráni o ssutých zdech,

kostelík křídově vhoupne se nad obzor,

až potom z dálavy z hraničních českých hor

Krkonoš pána nás pozdraví dech.

Však ať nás zanesou kamkoli peruti,

vždy podle cesty nám zavoní klas,

klas plný zrna, klas v srpnovém tuhnutí

a jeho zlatý lesk oslní nás.

Cítíme, že nám kdos do srdce hebce sáh,

i rozhlédneme se do dálky po nivách

slyšíce, jak k nám z nich doléhá hlas.

Jenom jej nechme znít, je to hlas domova,

nad poli zlatými vznáší se on

jak hudba prastará nad kříži hřbitova

a jako na poplach bijící zvon.

Nad klasů šumících zlatými přívaly

jen my jej slyšíme zaznívat do dáli,

by v srdcích našel si příbuzný tón.