ZVUKŮV DĚJ

Bůh slyšel šeptat seschlý mech

a padat pršek slunečný,

i uslzené růže vzdech

a orlův pokřik válečný;

on slyšel, jakým ptákův zpěv,

jak v srdci mladém tluče krev,

jak v podzim praská nahý strom,

jak v mračně hučí strašný hrom –

a uslyšev to, vše to vzal

a myšlenkou to v hudbu spjal.

Když hudba v lid pak zazněla,

tak mnohou hlavu sklonila

a mnohá očka ztemnělá

přehořkou slzu ronila;

ten blahem svým se roztoužil,

onen se v zašlost pohroužil,

a třetí lál a proklínal

a divě v divý boj se hnal.

Však jedin věk předlouhý čas

a mnohý převane v něm hlas

a člověk, věky umučen,

tak mnohým zvukům odučen.

Při kterých zvucích Evropan

snad žalostí až pláče,

radostně při nich skáče

Falklandských ledů smutný pán.