Zvyk – náš tyran.

Já a moji kamarádi

Chodili jsme vždycky rádi

Ve čtvrtek a v neděli

Ku slepému anděli.

A že tam čisto nebylo,

Nám se právě líbilo;

Podlaha byla plna špíny,

Po stěnách visely pavučiny,

Oknem sem tam polepeným

Sotva se slunce prodralo,

Nám však předce s pivem křtěným

Rozmlouvání chutnalo.

Teď hospodský, Bůh mu odpusť hříchy!

Buď z hlouposti nebo z pýchy,

Anděla slepého zapudil,

Zlatého z něho si utvořil,

Světnici dal vybílit,

A podlahu vyčistit,

Okna nové prorazit,

A čisté sklo v ně zasadit,

Tak že zrovna z ulice

Vidět je do světnice,

A kdo trochu bystře hledí,

Pozná z venku, kdo tam sedí.

Samý ďas tu novotu mu zpískal,

Kteroužto si pouhou ztrátu získal;

Neb kdo trochu na poctivost drží,

Žádnou chválu sobě neutrží,

Když nádheru podporuje,

A zlatého anděla navštěvuje.