Zvykem.

Vy ptáte se, kde pro svou malou dceru

ty svěží květy drobných písní beru?

Aj, v starém ňadru vesna vzešla mladá!

když Lila ručky na mou hlavu vznese

a prosivělou kšticí hravě třese,

květ písní sám jí do peřinky padá.

Vy divíte se, že jsem stár, a přece

ni šíje neukláním ani plece?

Aj, vězte přec, že kdekolivěk prodlím,

své ňadro stísněné a sivé lebí

výš s těžkým povzdechnutím zvedám k nebi

a písněmi se za své dítě modlím.

Tak plece přímosti, duch květu zvyká,

a jako čarným proutkem kouzelníka

ve stáří zastaven, dál kráčím světem;

má cesta v blaha líbeznější kraje

ta strachem o mé dítě zaváta je –

leč srdce mé je obaleno květem.