Zyma.

Hle! jak kryje vůkol hrůza sněhu

Luka, pole, lesy, štěpnice;

Hle! jak do ohřáté světnice

Všecko rychle má se k běhu!

Mrzne, jen to chřestí: ale žhnutí

Vnitřní v mém se srdcy rozmáhá,

Že můj odpor statný přesahá,

Hrozýc tělu zahynutí.

Ouzko jest mně v obydlí svém, maní

Běhám přes řeky a závěje;

Kde znát není lidské šlepěje,

Mysle v vzdálenosti na ni.

Žádný mráz to milostivé vření

Nechladí a nezamezuje;

Každá myšlénka však zvětšuje

Tužbu mou a roznícení!

Ach! což děláš, dívko ušlechtilá,

Mášli předc mne v srdcy, v paměti?

Kyž jest možné, dnes tě viděti,

Bych ti zjevil, jaks mi milá!

Vytrhni mne z zhoubné pochybnosti,

Syce mne ten plápol usouží,

Do hrobu mně přímo poslouží,

Zajdu z netrpělivosti!