EPILOG.

Pod hebkým teplým křídlem upomínky svojí

jak pták, jenž večer v hnízdo svoje hlavu sklání,

chci skolébat se v tichý soumrak Odevzdání,

a přece zcela usnouti se duše bojí.

A odhazuji Zapomnění květ, jenž hojí,

trn utrpení spíše přivinu kol skrání

a v krvi duše červánku zřím pousmání,

jímž vzplane jitro, které každou propast spojí.

Byť bylo vzdáleno, přec jistě vzejde jednou,

nám na rty úsměv vykouzlí a rány zblednou,

co zatím trny kolem skrání v jasmín zkvetly.

A stále se mnou půjde až tam stín Tvůj světlý,

kde náhle zmlkají vše vášně a vše chtíče! –

Buď zdráva, moje Colonno, má Beatrice!