Gaudeamus igitur.

Otce dřel se do úpadu.

matka po vsi za mzdu drala,

jenom aby pár těch grošů

pro mne, chudák, zachovala.

V uzlíčku je posýlala,

křížkem třikrát znamenala,

jinak ne než pravou rukou

kočímu je odevzdala.

A ten kočí starostovic,

do města co jezdil s žitem

v tom svém voze starodávném,

hrubou, režnou plachtou krytém,

vždy mi modrý šátek s uzlem

v ruku s vážnou tváří dával,

hlavou kýval, jakoby mi

zlatý poklad odevzdával...

A já, který věděl, jakou

doma ve mně naděj kladou,

do noci jsem nad knihami

trmácel svou hlavu mladou.

A ve dne jsem po kondicích

ubíjel své svěží síly, –

co se jiní po hospodách

bavili a veselili.

Osm let tak já jsem hynul,

nad knihami chřad’ a zmíral...

Co však dělat?... Vždyť tam od nás

horečný zrak na mne zíral...

Horečný zrak mojí matky,

ach, ty oči modro-rudé! –

které vidět už si přály,

co přec jednou ze mne bude.

Ach, má matko, matko milá,

dobře že jste nepřežila

hrůzu těch mých mladých let...

Čtyři mám jen chladné stěny

a na loži vysílený

v zimnici se zmítám teď.

Uprostřed té zlaté Prahy

jako Lazar bídný, nahý

spínám ruce a mám hlad...

A v té bídě, nouzi kleté,

jež mi mozek štve a plete –

mám já – chudák – študovat...

Nejde to už – nejde,

těžký s hladem svár,

když přes hlavu cválá

šestadvacet jar.

Pět let shltla nemoc

a co v šestém teď?

Těžká na to, brachu,

těžká odpověď.

Zapomněl’s už orat,

aby’s domů šel –

a v Praze by’s službu

beztak nenašel...

Tak co dělat, brachu,

jak ten zabít čas? – –

Hledej, snad zbyl někde

groš ti na provaz.

Nač ty stíny tmavé,

nářek zoufalý? –

V pražské spořitelně

místo vypsali!

Sluhou můžeš býti

v panské livreji...

Neotálej, brachu,

pospěš raději!

Podej chvatné žádosť,

plnou třpytných slov;

podepiš se tučně:

Jan Květ, filosof.

Zrak mu vzplál zas novým žárem,

lepším se mu zdál být svět...

Bez obavy, naděje pln

očekával odpověď.

Došla. Hned ji rozpečetil,

vbod v ni pohled plamenný.

A čet’ ortel: Na sluhu jste,

pane – – příliš učený.