I

Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé,

jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé,

a při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží

a začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží...

Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám příliš tvrdý

a jako Geuz jen na svůj hlad si mohu býti hrdý.

Já schvalně opustil své soudruhy a rodná pole,

bych zazpívat Vám mohl kantilenu při viole,

a mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabá

Vám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá,

a v níž by vzmužily se moje oči bez tepla

nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla...

Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho,

že ráda by si lhala starou touhu pro někoho,

a zatím ticho trapné, ticho rozespalé všady

na uvítanou jinému se snáší nad zahrady.