REQUIEM.

Dies irae, dies illa – –

Trub ledný zvuk... Mne zamrazila

mše dušičkové dumná tíha

a svíce bludičkou se v slzách očí míhá.

Kat života mého přikvačí,

na prkno natáhne tuhnoucí údy

a kalné oči zatlačí.

Až úlekem dne zvuky ulnou do němoty,

tma hlubá zavalí zor do slepoty,

až na rtech sinalých se vlna vzdechů zlomí

a stane srdce tlouci

i touhy úponky, v něm po slunci se pnoucí,

mráz noci náhlý sžehne do pohromy,

až ruce nevládne klid na prsa mi složí

a v hlavách světélko se za mne porozhoří,

smrt poznám tajemnou:

Ó Kriste Ježíši, mých snů i dnů mých soudce,

smiluj se nade mnou!

Tvé koruně se nízko pokoří má duše nahá,

co k Tobě z těla s bázní vyletěla, –

z Tvých ran ji na smír oros krev Tvá drahá!

V běd dávno okovech, již tuto v těle,

slyš, volala Tě věrou Spasitele:

Co ve mně vinou, oplakávám v bolu.

Co zrálo plevelem a do koukolu,

žár hněvu ohněm sebemuky pálil.

Co schlo a vadlo, Tvou jsem krví zalil.

Hlad duše z mého chléb, však u Tvých sytil stolů.

Co hnisalo, děs v pleny smutku halil,

že o vzdech soucitu jsem lkával v zpovědnici,

Tvé pod jho kloně vzdornou šíj, žeh studu v líci.

Kdy smekal se krok bludný do Gehenny

horoucích pekel, síry pod plameny:

jej násilím jsem vedl na Golgothu

Tvé po krvavé po šlépěji.

Já z chrámu srdce vyhnal Astarothu

i sestry z Magdaly se boje, kající se krásy její.

Já na kostnicích bojišť klnul zhouby Behemothu,

ni Mamonu jsem oltář nevytýčil,

leč zlatý prach i s nehtů rukou smýčil,

a Kazateli na blaženství hoře

jsem k nohám sedal dojat u pokoře,

bych do paměti ryl pravd velkost dojemnou –

a přece hřešil jsem Tvém na zákonu,

jsa v rukou vlastních roven cizí loutce!

V života skonu

smiluj se nade mnou,

můj Kriste Ježíši, mých dnů i snů mých soudce!

Den poslední kdy hrůzou vzplane

a z hrobů hrud jdou tlumy Adamova rodu

od západu, od východu

na trub hlasných bouřnou shodu,

kéž rab Tvůj též Tvé po pravici stane!

Zahlaholí vzduchem trouby,

pohnou prachy v hrobů hloubi

na rozhodné Boží soudy.

Voje nebes pádné chůze

pod oblohou stanou k hrůze

Svatým Boha, ďábla luze.

Po vesmíru v třesků víru

chmurných oblak pod závěsou

táhlé výzvy trub se nesou,

od základů zemí třesou.

Puká půda, skály šeré,

ze tmy zejí hroby steré, –

vstalých sbor se na soud bere.

Blesk rozčísne hory žuly,

z dna by moře v pádu vzduly, –

kostry trosek trčí z důli.

Popel, prach se vzduchem rojí,

tvary těl se od mlh dvojí, –

valné davy k soudu stojí.

Propadnou se v propast skály.

Na bedra vin lehnou skály

těm, kdo v zlu se dobru smály.

Vyschnou v žár i vodné řeky.

Pramení se slzy z očí,

hříšných tváře proudy smočí.

Pekla chlum se třeskem boří:

V hluku pluky – smolou hoří –

v Josafat se utáboří.

V čele ohav po levici

mračný Satan s hrůznou lící,

zuby vzteky skřípějící.

Touhy, snahy, sny a činy,

pláč i ples a ctnost i viny,

chtíč a nedba, vzdor a kyny,

hnus a hanba, úsměv dětí

budou zjevny u paměti

na slávu neb na prokletí.

„Vstupte, Svatí! Ráj vám k blahu!

Vari, zlobo, od mých prahů

v pekelného ohně smahu!“

Strnou srdce pekelníků,

zajásají Svatí v díku

Jezu Kristu, Slitovníku.

Klatí budou děsem schnouti,

Svatí půjdou s plesem poutí

ku Kristu se přivinouti.

Hříšní tuchnou černým morem.

V bílém jasu Svatí sborem

vanou kříže pod praporem.

Řve, řve Satan bolným hněvem –

Svatí klaní s vděků zpěvem

pod spasným se kříže dřevem.

Proudy síry zatopí se,

plamen pekla zaklopí se,

svor kde skal v tmy nakopí se.

Jasem vítá nebe jasné,

věků věkům sídlo spasné,

a v něm blaho nepohasne – –

Kriste Pane, při smrtelném loži

postoj v hlavách štítem svému sluze,

v nohách postoj mi ctná Matka Boží,

nade mnou kříž svatý, po bok andělové!

Bez lupu stoj ďábel v tmách, sám v hrůze!

Na zmar odvaha, neb duše nezachvátí!

Před Bohem ta stane v jasné vlasti nové,

kdy se tělo v lůno země vrátí.

Obejmi ji Otec u návratu!

V tvůrčí dlaň mu zpět tam dcera splývej!

Ale tady údol Josafatu

zajizvených ran jí neodkrývej!

Zde šleh biče již mi hříchů zpytování,

v duši lampa lítosti mi hoří,

její plamen chví se od vzdechů a lkání, –

do ní milosti mi vonný oheň vlívej!

Kéž bran ráje hněv Tvůj nezatvoří,

neuvrhne v zhouby sluj mě temnou,

nešťastní kde klnou Tvůrci ku rouhání, –

Bože můj, můj Bože smiluj se nade mnou

podle množství svého smilování!