REQUIEM.

Vy, jichžto šíje přeťal kat,

vy slepci svého bytí,

již dovedli jste umírat,

jak nedovedli žíti –

my často odřekli se vás,

jak otce svého zapře syn,

když přinutí jej drsný čas,

jíst hořké plody jeho vin.

Leč v našich snech se blýskal meč,

a na tom smutném rynku

ved každý kámen živou řeč

a vzbouzel upomínku,

a na té věži mostecké,

vbodány v čtyrhranu –

to byly hlavy otecké,

plen kavek, havranů.

Lze falšovati dějiny

i pravdy překrucovat,

lze na ctnost měnit zločiny

a boha zkorumpovat –

leč krve nelze umlčet,

ten věčný slyšte zpěv:

Já tekla – tři sta tomu let –

tvá jeho, vás všech krev. –

Vy bědné stíny, jdeme k vám

a berem vaše viny,

jste naši – Osud určil sám –

my vašimi jsme syny.

Ty ruce vaše nejisté,

tma v očích – ano, děs –

však děje země nesli jste,

jak my je nesem dnes.

Dnes – Osud volí spláceti

své dluhy, naše věno,

chce alespoň dát dítěti,

co otcům odepřeno:

jsme legitimní, přímo z vás,

už ve vás prokleti,

krev naši volá ten váš hlas

už po tři století!

Vás hroby kryjí neznámé,

vy kosti našich předků,

kde kleknout, ani nemáme

a volat vás co svědků,

že vaše-naše neštěstí

už míjí chvíle té

a jak jste byli v bolesti,

vždy naši budete!