III.

Ten jásot lidu, kterak duši zpíjí!

Ta roucha nádhera, ten blyskot zlata!

Jak oblekli mne v zář a do lilijí

a v mroucí květy šlape moje pata!

Mně úzko blahem, duši v těle těsno,

ta úcta davu hanbí mě a leká,

i světcům na zdech v ambitech je plesno,

zří na kněze jen a ne na člověka.

A mdloba těžká kolenou se chytá

a hlavou jako valný pochod vojů

jde majestátně, nováčka mě vítá,

snad ozvěna to budoucích je bojů?

Zas jásá lid. Kde jsem? Zřím Jerusalem.

Zřím vlny hlav, zřím pestrá jejich kola – –

Slyš: „Hosanna!“ Toť staré znova v malém.

Sním. Ticho. – Kdo teď: „Ukřižuj ho!“ volá?