JEANNE D’ARC.

Nebeský rytíři, ty bílý archanděli,

již poslechnu, již neodmlouvám více...

V tvých očích modré plameny se chvěly

a bledým zlatem leskla se tvá kštice.

A slova tvá jak tony harfy zněla,

že Pán a Bůh shled na tu naši bídu,

že milá jsem Mu a že chce, bych spěla

na pomoc králi, Francii i lidu.

Dvě vzácné panny po boku ti stály,

vím, Marketa a Kateřina svatá,

mé ruce jaly, rty mé zulíbaly,

dech jejich byl jak fialka a máta.

Již půjdu, svatý anděli můj bílý,

jak přikázal jsi. Neodmlouvám více,

já vím, že tys dal pažím mojim síly,

že tys mi v duši rozžeh zářné svíce.

A najdu meč, jenž za oltářem v zemi

ve Fierbois je dlouhé věky skrytý

a bílý prapor vezmu s liliemi

a ke králi mě ponese oř hbitý.

Jsem prostá dívka, válečnická práce

mně cizí jest – však, anděli můj bílý,

tys povelel, já provedu vše v krátce,

neb pohled tvůj mě vede, chrání, sílí.

Ráj slíbily mně svaté panny obě,

až dílo svoje v slávě dokončíme...

Ráj, kde zřít budu moci v oči tobě,

anděli bílý! S Bohem, Domremy mé!