VII

Juž s večera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly,

a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč,

neb lhalo tu všecko – i svíce, jež v temnotách pohasínaly,

i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly...

Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala,

i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala,

i veliká zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala,

a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala.

Pak únavou zapadla luna. jež marně se vysilovala...

A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly,

se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly,

a hubené, zarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly,

tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly

a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály.