VII.

Nepřišel jsem.. lékař přišel ke mně.

Řekl slova tajemná mi dosud..

pravil: „Vyčkat.. připravte se na to,

že pro čas ten nutno isolovat

bytost svou.. svou číš.. svůj příbor mějte..

nestrachujte se.. leč opatrnost

na místě.. A, prosím.. nelíbejte..

vyčkat dlužno.. ale vše že možno..

líto prý mi, pane auskultante..

nevěšte však pro případ ten hlavu –

– ku léčení nejkrásnější nemoc

ta je, jež snad v bytost Vaši vnikla..“

Děsem jat, s rukama chvějícíma..

psal jsem opět.. „Nemožno se setkat..

lékař pravil.. Dotčeny jsou čivy..

vše vysvětlím.. týden času.. Kláro..“

Myšlenka, že chorého mne večer

překvapí, že sevře lokty svými

hlavu žhavou, umučenou strachem,

hlavu nečistou a poleptaných

malomocenstvím mých úst že dotknout

mohly by se rudé její rtíky,

v lhavé oči nevyspalé děsem

že by bořil modrý zrak se její..

hnal mne ven.. Po prohýřené noci,

v níž jsem poprv ku sklence své vázal

černou stužku.. nechtěje pít z jiné –

klidněji jsem uvažovat počal..

Špatně šel jsem.. Pohltil mne močál.