I.

Šumavský kraji plný vnad

a plný lahody a zvěstí,

proč vábí mne to odevšad

v tvé moře kyprých ratolestí?

Proč nad hladinou tvojich vod

a na luhu, jejž doubí svírá,

mé oko ustavičně zírá

krás utěšený chorovod?

Proč po zkypřelém tvojím lůně

a po omšeném svahu skal

mé srdce ustavičně stůně

a v tajemný se kryje žal?

Proč každý sen mé horké hlavy

svou čarnou rukou v rychlý spěch

v nádherných tónech barev všech

před snivý pohled můj tě staví?

Proč, když se východ zlatem nítí,

sen onen dále musím sníti,

proč v jara počátku i sklonu,

i když tvé stráně skrývá běl,

vždy před sebou zřím krásu onu

tvých horských pat a horských čel?

Proč hlavu svoji nepokladu,

když myslím na tvých jezer břeh,

na starých sosen vážnou radu,

na hovor olšin, bystřin běh?

proč pohled ten mne sladce mučí,

jak dřív, když prvně duší vlád’,

že touze padám do náručí,

jak do jezera vodopád,

jenž přes balvan se střemhlav kácí,

až v perlách život vykrvácí?

Ó kraji rusalek a vil,

kam stále zírá tvář má bledá,

čím pak ti pěvec ublížil,

že mu tvá krása spáti nedá –

že o tobě mu věčně snít

jak broučku v nivě plnokvětné,

když úsměv nebe na ni slétne

a rosy chvějící se třpyt?

Mám zapomnít snad les a stráň

a horských starců snědá čela

i luhy, na něž vesny dlaň

svůj pestrokvětý půvab sela?

Mně nelze víc, i kdybych chtěl:

vždyť vše ty pohádky a zvěsti,

jež dýchal keř a slavík pěl,

jsou vrchem všeho mého štěstí;

jsou vrchem tichých písní mých,

jsou perly v zevách mého snění –

a co jsem mimo píseň stih’,

to vše – to všecko život není!

Nuž k vám chci, k vám, vy milé kraje,

kde život v milionech žil,

jak bystřina se rozproudil,

a mysl v barvách duhy hraje;

kde pestré květy básní zem

a skvoucí perly plesa ladná;

vždyť hvězdných nebes obrazem

jak ona v světě nejsou žádná –

kde, jako u hojného věna

nevěsta v ždaný svatvečer

dlí příroda vždy zamyšlena

a nedbá lidských knih a věr;

kde v báj se pojí s temnem svit

a hovor ptactva v hymnus krásy –

ó kéž bych všeho na pospasy

moh’ u vás útěchu si vzít!

Ó Šumavo! v tvém svatém dómu

chce písněmi se modlit ret

a nad vrcholky šumných stromů

duch skřivánkem se nésti v let,

by v ňádra tvá, v tu kytku krásy,

prostičké písně padla zář

jak slza s dítka lesklé řasy

na matky usměvavou tvář! –

I splněno, po čem jsem toužil:

juž štěstím unesen a blah

jak sokol vysoko jsem kroužil

svých písní křídlem po horách,

leč slova matky na paměti:

„Kde množství kráčí, tam je prach,“

sám cestičku jsem hustou snětí

v těch hledal sobě krajinách. –

Jak přepodivně srdce jímá

večerní cesta smrčinou,

kde kvítí spí a tráva dřímá

a stromy sotva kšticí hnou;

když černa lesa snivé lkání

v proud mění se, jenž běží v luh,

a smolná vůně kyprých strání

pohorský nasycuje vzduch,

když na keře a nízké mlází

a na močálu svůdný klín

své pršky první hvězda hází

a skalin přiostřuje stín,

když jemně tkanou svojí sítí

nám nenadále srdce chytí

a zanese je v jeden ráz

do čarovné své říše zas,

kde klenbu nebes na modravou

duch lidstva stajený svůj žal –

své slzy – nad člověka hlavou

jak hvězdy jasné sesypal;

když ze zpuchřelých stromů kůry

mdlý život svůdně svítá vstříc

a zrakem pohádkové stvůry

ti na ubledlou zírá líc;

když jako démonové kletí

pluk stínů noci na povel

v houšť lesa pojednou se sletí

a zlobu vrže z pyšných čel;

když bájným hradem z temna smrčí

výš holohlavá skála trčí,

jak hledala by, kamo as

by ukryla se v bouřný čas.

Tak srdce sotva citům stačí,

nechť šíří se až v nebesklon,

ať noha stojí nebo kráčí,

vždy ozve se to jako ston;

hned šumí to, hned divně suslí,

hned vzdychání to a hned pláč,

hned zní to jako dvojzpěv huslí,

hned, jak když v hnízdě malá ptač

si v posled ještě pipne chutě,

než hlavu skryje pod perutě.

Aj, pravda-li, co srdce tuší,

že tvorstva šeptající ret

chce vyzraditi pěvce duši

tajemství pověčných svých let?

Či nové divné zvěsti tvoří

a sbírá perly pohádek,

jež skryty v stromů černém moři

a v bílých vlnách ples a řek?

Tak snil jsem – pozdní byla chvíle,

bůh ví, kde toulal se můj hled –

já pravého se minul cíle

a hustou kapradí se břed’;

kleč ovíjela moje nohy,

a v skráně tepala mne chvoj –

kam přijdu as, já přeubohý?

Na čele studený stál znoj,

strach ve mdlém uhostil se oku

a srdce bušilo mně v boku.

Kde ustelu dnes svojí hlavě,

a jaký bude as můj sen,

až v kleči té a vlhké trávě

v noc dlouhou budu uhostěn?

Kam prchnout houštěmi těch lesů?

zda zpátky? Nelze, kvapí noc –

ó písni má, již v srdci nesu,

ó zaskvěj mi se na pomoc!

A bezvolně se noha mešká,

a bezvolně se jitří hled,

mrak jakýs křídla svoje těžká,

jež plna zlatých pruhů, zved’.

Mrak bledne, náhle rostou pruhy,

jak z červánku když vstává den –

a za smrčinou v barvách duhy

vše změnilo se na plamen.

Zda pravdu moje duše zřela?

Ach jakých že to ohňů zář

kol dokola se rozestřela

a nítila mi hruď a tvář?

Pad’ v podloudnou jsem jakous četu?

Mám prchnouti? Leč kam se skrýt?

Mám zhynout zde, či s nimi v střetu?

Než horalové mohou být,

již kolem ohně večer tráví.

Ó jistě, tak mi srdce praví!

V ráz klobouk do čela jsem vtisk’

a důvěry pln sobě výsk’!

Zpět houknutí se neslo zdáli;

hoj, pochválen bud' věčný bůh,

toť dřevorubci nákaz pálí –

než z lýka vzletne rojem much;

a jako holub tíhne v chatu,

kde v podstřeší se někdy zlíh’,

tak pospíchal jsem v ručím chvatu,

až mohutný jsem oheň stíh’.

Na pusté octnul jsem se pláni;

aj, zle tu řádil blesk a hrom,

a v děsných větrů potýkání

les proměněn byl na polom.

Kde stoleté dřív jedle stály,

tam českých dřevorubců sbor

svou silnou rukou spalovali

škůdníka Pošumavských hor.

Hned mravenci kol žhavých vrchů

ten lid mně býti připadal,

hned ohnivákem v jisker sprchu

pověčné práce být se zdál;

hned v oheň přikládali kůru,

hned hřebly, jak chtěl práce řád,

vše shrabovali napořád,

až požár vypínal se vzhůru

nad jedle, po vůkolí všem,

že rudly nebe, les i zem;

i zřel jsem v oblaka se vinout

z klád smolných plamenitou klec,

kde v kukli zavitý měl zhynout

zlý zákeřník ten, kůrovec,

jenž cudné lesy rval a strašil,

a jako po silnicích prach,

tak při rojení v děsný strach

po celé Šumavě se prášil,

jenž nejkypřejší hledal kmeny

a nejsvěžejší lesa houšť,

by hůř než vichr rozkacený

ji zneuctil a změnil v poušť.

Hle lysiny, jež tady zřím,

a jichž mé srdce teskně želí,

jsou jizvy, které – ach já vím –

snad nikdy již se nezacelí!

Či milosrdná času ruka

dá kytku svěžích smrčin zas

za Šumavičky skvostný pás

a na hruď, jež teď žalem puká? –

Tak blížím se. Kol nízkých srubů

lehounký jižní vánek vál,

a poblíž starobného dubu

statečný mladý vousáč stál;

bylť lesník to a chasy vůdce –

já skokem u něho jsem byl:

„Bůh pomáhej!“ „Aj pozdní chůdce,

zajisté že jste zabloudil!“

„Ba zabloudil!“ „Nu díky bohu,

že anděl v ta vás místa ved’ -

tak mnohý, který nestřeh’ nohu,

byl na Šumavě naposled!

Toť kousek odvážný a smělý,

jít bez průvodce v horách těch,

a ten, kdo vyváz’, pozdě želí,

že dobré rady neposlech’.“

„Ó, rcete, kudy nejblíž k městu,

a s kým bych lesem měl se dát?“

„Než na tu vydáte se cestu,

v ten srub zde uložte se spat,

jenž mechem vypěchován zplna

a lepší nežli peřin vlna

je pro toho, kdo práce dbal;

a zítra ukážem vám dál,

vždyť právě chodník vede kolem

až k dráze, jež se krouží dolem.“

„Zda nesmím, pane, s vámi bdíti?

Mé žhavé čelo míjí sen,

chci zřít, jak škůdník ten se nítí,

jenž dvakrát za rok tíhne ven

a za den ničí svými vzteky,

co drahné budovaly věky.“

„Nuž bděte, nechcete-li spáti;

leč dlouhý bude zážeh dnes.

Nám třeba při něm pozor dáti,

by netrpěl jím druhý les.

Až zora nové ráno zrodí,

pak někdo v dál vás vyprovodí.“

Žár praskal, plameny se slily,

kol nich se muži uhostili

a dumali. „Nuž mluvte přec!“

zas zahovořil myslivec.

„Vy, Javorníku, dneska právě

jest řada na vás, jak jsem chtěl,

zvěst jakous byste sebral v hlavě

a nám ji pěkně vyprávěl,

než dnešní zásoba se sžehne,

a chasa do svých srubů lehne!“

A nejpilnější v práci muž

svou hlavou kývaje mu svědčí:

„Nu, vyprávět-li musím už,

pak nerušte mne nikdo v řeči;

kdo ví, zda vyprávěl bych příště

kdes u jiného žároviště.“

Bezvolně v muže tvář jsem zřel,

ten řídké vlasy s čela shrnul –

rys tváře jak by žalem strnul

a zvolna tuh’ a kameněl;

leč na stolec té pevné líce

zlý uhostil se žití spor,

jenž suchou rukou víc a více

do důlku tlačil kalný zor. –

Kol ohně usedli jsme rázem,

ten vzhůru vyskočil a vzplál –

muž vzdych’ a před sebe zřel na zem,

a zase vzdych’ a započal.