MARIA.

Dlí Anna na loži. Tvář její září blahem

a rozjasněný zrak tkví na robátku drahém,

jež vroucně objímá a vine k něžné hrudi.

Jen jedna nemilá a tvrdá nesnáz trudí

tu máteř velebnou a štěstím prochvívanou,

jak nazvat rozenku v dar vzácný nebem danou;

neb osm prošlo dní a chvíle dálna není,

kdy vejdou přátelé a kněží shromáždění,

by Bohu s rodiči vděk slušný prokázali

a podle zvyklosti jich dítku jméno dali.

I zvolá důvěrně v tom trapném nitra boji:

„Sám, Pane, nazvati rač jménem dceru moji!“

Tu jasem nadzemským síň šerá bíle vzplane

a již se zjevují v ní krásní nebešťané;

ti v rukou třímají štít nevídaný, skvoucí,

v nějž zářně vepsáno jest jméno přežádoucí

Maria.

Těch světlých andělů sbor úchvativě pěje:

„Toť jméno dcery tvé, jež v bouřné věků děje

a v lidských zápasů a sporů ropot divý

znít bude jako zvuk harf rajských konejšivý

a k nebes pokladům a darům vrchovatým

všem Pána milovným vždy bude klíčem zlatým.“

Zpěv sladký dozvučí, tlum nebešťanů zmizí

a matka, nadšena tou oslonivou visí,

chce znát, co zjevené jí jméno vyznačuje,

a různé představy a dohady si snuje.

Jak palma vznešená, když vzplane raní zoří,

jí věštka před zrakem z dob minulých se noří;

to slavná Maria je, sestra Mojžíšova,

vždy rázná v počinu a velká mocí slova,

jež bijíc do bubnu pne vzhůru jasné skráně

a ženy hebrejské zve k velebení Páně.

I zaraduje se a pomyslí si Anna,

že dcera od Boha tak toužně vyžádaná

snad věštkou bude též a k Boží chvále denní

též pilně bude zvát vše krásné pokolení. –

A zas tu Marii zří v duchu, kterak směle

i s bratry oběma jde Israeli v čele,

by dospěl z Egypta až spásy na hranici,

a mezi Jehovou a jím je prostřednicí.

Ples tichý zvlňuje hruď přeblažené Anny,

an v budoucnosti zří duch její zadumaný,

jak její dcera smír a milost místo práva

všem u Hospodina, kdo hřeší, vyjednává,

jak těší nebohé, jež uhnětá bol dravý,

a věčně blaživý ráj na oči jim staví. –

A zase na mysl jí připadá zjev nový;

to Beseleel je, syn sestry Mojžíšovy,

jenž rukou obratnou skvost mnohý vzácný robí

a stánek posvátný jím velkolepě zdobí,

že plané na poušti v div krásy roste skvělý

a budí posvátný žas ve všem Israeli.

Tu Annin tichý ples v cit hrdosti se mění

a hned se odvážné v ní rodí pomyšlení,

že dcera milostná dá také život synu,

jenž jednou vykouzlí chrám skvostný Hospodinu

neb říši kvetoucí, jíž peklo neodolá,

a lidstvo veškero v ní k bohopoctě svolá. –

A čím dál živěji štít na mysli jí tane

a jméno písmeny veň zářivými psané

v ní řadu představ čím dál jímavějších budí

a slibné naděje jí rozvinuje v hrudi,

až dceruščinu tvář jme do chvějivých dlaní

a vroucných polibků déšť hojný vsype na ni

a hlasem, z něhož slast i blahá pýcha vane,

z úst libých vypustí to jméno požehnané

Maria.

Ó, jaký zázrak! Jen je vyřkne s něhou vřelou,

již jméno posvátné hruď její rozechvělou

jak balsam prostoupá a blahodějně hřeje

a v její pochopnost jas netušený leje,

v němž náhle poznává, co slibuje a značí

to jméno všechněch jmen, co na světě jich, sladší.

Již chápe, jméno to že značí mocnou paní,

a jasně v duchu zří, jak Marii se klaní

a chválou, poctami ji zahrnuje všemi

sbor duchů v nebesích a lidstvo po vší zemi.

Již chápe, jméno to že hvězdu vyznačuje,

a vidí, kterak dav, jenž mořem světa pluje,

pln pevné důvěry zrak zdvíhá k její dceři

jak plavci ku hvězdě, když nad mořem se šeří.

Již chápe, blahostí a nadějemi zpita,

že spasná, zázračná moc ve jménu tom skryta,

a její bystrý duch zvuk srdcejemný vnímá,

jenž tu zní prosebně, tu chvalopěvně hřímá,

an stále střídavě, jak v břeh když bijí vlny,

to jméno předivné lid vzývá nesčíslný.

A tolik sladkosti má z toho jména v duši,

že láskou nesmírnou k své dceři plá a tuší,

kdo jeho lahodu a velkou sílu zkusí,

že láskou plamennou též zahořet k ní musí. –

Tu pásmo pomyslů, jež líbezně ji baví,

ruch kroků přetrhne a hovor šepotavý;

již kněze Joachim k ní přivádí a známé,

jichž oči táží se: „Jak dítě nazvat máme?“

Jim Anna důstojná a klidná bez rozpaku

zří vážných do tváří a do tázavých zraků

a zvolna pozvedne a napřímí se v loži

a zdvihne dítě své, dar štědré lásky Boží,

a vzjásá, nadšení žár v jasném obličeji:

„Pán, jenž nám dceru dal, sám nazval jméno její

Maria.“