Causerie.

Vy šťastní, které Musa vede

z bran městských v usmívavý luh,

kde stero obrazů vám přede

a stero tónů vodí v sluch,

kde nechá zvonit vaší písní

zpěv skřivanů a květin dech,

báj, kterou sobě dívka vysní,

jež trávu nese na zádech,

a barvy luk a lánů klidných

a dálných horských vrcholů

a modrých lesů, vesnic vlídných,

cest prašných, dlouhých topolů –

co obraz, to vám v tóny změní,

co tón, to zas je obrazem,

a váš duch v mírném rozechvění

je všeho toho odrazem –

ó, šťastní, šťastní milovníci

té, jež vám dává srdce své,

té krásky s opálenou lící,

té zdravé holky venkovské!...

Má Musa moderní má šaty

a střevíčků dvé z atlasu,

má ruce v rukavičky spjaty

a tmavou růži u pasu,

líc její není vzorem krásy,

však intresantně pobledlá,

má pěkné, rusé, lesklé vlasy,

jež moda k ceně přivedla,

má oči hluboké a chladné,

jichž pohled chvívá nitrem mým,

já patřívám v ně v noci, za dne,

však barvu udat neumím.

Má ráda město, šumot denní,

jak víří v hlučných ulicích,

rej lidstva, vozů rachocení,

i barvy domů mlčících,

má ráda noci, kdy se třese

tam vichrem každá lucerna,

má ráda, když se nad ním nese

spoušť mraků neb bouř příšerná,

má ráda divadla a bály,

zvuk hudby ji vždy proniká,

má ráda tanec, tančívá-li,

sotva se parket dotýká,

i do přírody vyjde ráda

a v ní má podzim nejradší,

když v starých parcích listí padá,

a zem se v mlhy obláčí.

Je ženou ve všem: V obličeji

i v záhadné své povaze,

mě otravuje láska její,

však bez ní teskním neblaze...

Ach, draze musím zaplatiti

té přízně její projevy,

slz, vzdechů, citů vlnobití,

pak řídké její úsměvy!

A zdrží se vždy u mne chvilku

a náhle začne plachou být,

a zimu v očích, chmuru v čílku

se chystá zase odejít;

než odejde však, zničí vždycky

té přízně svoji důkazy:

má pro ně smích jen ironický,

jenž vždy mou duši zamrazí,

a veršům, slokám, každé básni

vždy vezme cosi, až mi žel –

dřív motýli to byli krásní,

však ona setře jejich pel,

a tak je vrhne zase zpátky

a poznamená kousavě,

z jak bídné, efemerní látky

se rodí snění o slávě. –

A dobře vím, že ona jednou

tím smíchem svým se zasměje

nad mojí hlavou mrtvou, lednou,

nad hrobem každé naděje,

nad mojí prací, mojí snahou,

nad upřímnou mou láskou k ní,

– ten její smích už zemskou drahou

v můj sluch tak pronikavě zní –

vím vše a všecko jasně vidím,

však smířen jsem už s losem svým,

a nikdy nijak nezávidím

těm druhům svojim šťastnějším,

vždyť jest to žena: nemiluje

a nechá se jen milovat.

A láskou, která otravuje,

já musím ji mít k smrti rád...