CONFITEOR.

Za noci studené, kdy mlhy příval

z neznáma rozlil se tajemným tichem,

kdy píseň šílenou nerv v těle zpíval,

kdy druhé „já“ mé se dusilo smíchem, –

Vášeň má zrodila v smrtelném snění

netvora – dítě – se zjizvenou tváří,

netvora, který ku matčinu mření

přihlížel v zraku svém pošklebnou září.

A já tak bezděky ruku jsem vztáhl,

za tenký krček jsem uchvátil dítě,

prachem ku hladině v letu je táhl,

do vody ponořil, v leknínu sítě

zapletl pevně, by nevyšlo z dola,

na břehu sedl jsem, zrak upřev před se,

čekal, až uběhla zvědavá kola, –

slední list leknínu ohnutý zved’ se...

Hladina duše mé klidně se směje,

vlny se všedně hned smějí, hned kvílí

leknínu kolem, jenž lehce se chvěje

nevinně čistý tak, nevinně bílý.